Vodkopat se
Kritiku praxe „přizpůsobování se" jsem nenapsal, protože jsem potřeboval něco napsat, ale proto, že je to můj lajtmotiv, něco, co v dobrém i zlém mě provází a co drásá mou mysl :)))) No a protože drásá, pokusím se tak trochu vodkopat. Uvidíme, s čím se to vodkopání setká.
K napsání článku mě inspirovala jednak výše uvedená zpráva http://www.ceskenoviny.cz/domov/index_view.php?id=298768, jednak „krásná“ internetová diskuse pod ním (výtažky uvádím v článku). Nejprve něco málo k vymezení tématu. Termín homosexuální pár je dnes již z mnoha důvodů překonaný, lépe je použít označení stejnopohlavní. Byť je to de facto jistý druh překladu, konotační náboj nového označení je radikálně odlišný a to zejména proto, že nedává do přímé souvislosti pohlaví (či gender) a sexuální praktiky/praktikování.
Stranou prozatím nechám obsáhlejší zamyšlení nad tím, co je dnes vnímáno jako tzv. homosexualita, či zamyšlení nad tím, proč je ve společnosti (velmi výrazně i u tzv. homosexuálů) tak oblíbené esencialistické vnímání homosexuality (homosexualita jako něco svébytného, odlišného, často s biologickým základem). Z pracovních důvodů jen poznamenám, že dnešní pojetí tzv. homosexuála jako někoho druhově odlišného (od heterosexuála) se vynořilo až koncem 19. st. a že do té doby ani označení heterosexuál neexistovalo. Již v druhé půli minulého století (sic) se pak v odborné veřejnosti objevovaly názory, že libido člověka není nikterak vázáno na objekt druhého pohlaví, že je tomu naopak tak, že společnosti konstruují heterosexualitu, aby se zvýšila šance rozmnožování (viz např. Schelsky). Sexualitu pak už tyto starší teorie vidí jako zásadně otevřenou a založenou na schopnosti navazovat vztahy. Toto ovšem neznamená, že by tím bylo popřeno, že aktuálně nějaké rozložení inklinací k tomu či onomu pohlaví existuje!!!
Nechám ovšem stranou všechny teorie a také své představy o tom, jak by se k tématu mělo přistupovat (o tom snad až jindy), a pokusím se soustředit na samotný fenomén adopce dětí či pěstounské péče o děti. Pro zachování přiměřené délky a srozumitelnosti článku budu stručný a budu doufat, že mi čtenáři (či zaintersovaní a znalí) odpustí řadu zkratek a zjednodušení.
Děti
cituji z diskuse:
26.02.2008 11:40 – Autor: Mojmír, předmět: To je proti přírodě i zdravému rozumu ! Tento návrh nesmí projít. [Reaguje na: Občan Česka, Adopce dětí buzerantům ? STOKRÁT NE !!!]
„Přesně tak. A je velmi zarážející, že se nikdo nezajímá o to, že je to především proti těm potenciálně adoptovaným dětem. Zájmy homosexuálů chce naše "moudrá" vláda stavět nad zájmy dětí, které jsou budoucností našeho národa. Je to smutné, kam tzv. západní demokratické společnosti směřují. Bezbřehý liberalismus, bez ohledu na zdravý rozum a taky bez ohledu na děti.“
Naše země je na předním místě ve statistice ústavně vychovávaných dětí, dětí, které nemají rodiče, ale pouze vychovatele, tety, sestřičky. Období, ve kterém si dítě uvědomuje své místo ve společnosti, ve kterém se seznamuje s jejími základními principy – období socializace, tyto děti prožijí velmi nestandardně. Výsledkem je možná až nad očekávání vysoká míra problémovosti života v dospělosti – kriminalita, pracovní úspěchy/neúspěchy, vyhlídky na vzdělání etc. V čem je ústavní péče natolik nedostačující? Stručně řečeno – ve velmi omezené schopnosti imitovat běžné životní podmínky – miriády vztahů, významů, klasifikací, se kterými je nutno se seznámit, aby byl člověk schopen bez větších problémů projít životem. Prostředí dětských domovů není příliš podobné běžné domácnosti – dětské domovy neumějí vybavit člověka (dítě) znalostmi a vazbami (víceméně není na co/koho se vázat) a poskytnout mu podpůrnou a záchrannou síť pro jeho první samostatné kroky.
Není snad zájmem jakýchkoliv občanů, kteří to s ostatními, a tedy i se sebou samými, myslí dobře, učinit co největší počet ostatních spokojenými? Neprojeví se tato vyšší míra spokojenosti ve spokojenosti na spokojenosti jich samotných? Je signifikantní, že se toto téma tak často spojuje se „zájmy“ tzv. homosexuální lobby a ne v první řadě se zájmy obyčejných nezaškatulkovaných občanů. Jako by zařazení do homosexuální lobby samo o sobě mělo být diskvalifikující pro dosažení spokojenosti, jako by tím chtěl být naplněn nějaký nepsaný imperativ. Není v tomto smyslu zájmů homosexuální lobby, které by nebyli eo ipso zájmy lobby za „nápravu věcí lidských“.
Odkaz na „zdravý rozum" je velmi častou technikou, jak rychle a bez námahy odsoudit cokoliv, co se autorovi nelíbí. V této souvislosti by však jistě stálo za zmínku, kolik v dnešní době existujících a opěvovaných institutů kdysi odporovalo zdravému rozumu. Jízdní kolo bylo ve své době označeno za nepřirozené a nemožné a jeho vynález příslušní úředníci odmítli patentovat. A víte jak to udělali? Podrželi se axiómu relativnosti pohybu a prohlásili, že je jedno, jestli se kolo pohybuje vůči nim, nebo oni vůči kolu. Nešťastného vynálezce pak donutili sedět na kole, zatímco úředníci se jali vůči němu pohybovat. Tady bylo na vině nekritické uchopení axiómu relativity pohybu. Který jiný fenomén je vzat jako axióm a nekriticky uchopen v souvislosti s tímto tématem?
Idea správné, normální či „přirozené“ rodiny
cituji z diskuse:
26.02.2008 11:35 – Autor: Mojmír, předmět: Dávat děti do adopce homosexuálům, je podle mého názoru naprosto zcestné
„Odporuje to zdravému rozumu. A je velmi zavádějící poznámka, že v takovéto pseudorodině by dětem bylo lépe než v ústavu. Za prvé je to sporné, protože dítě by mělo vyrůstat v přirozené rodině s přirozeným mužským a ženským vzorem, protože dětství v rozhodující míře formuje celý pozdější život každého člověka a za druhé to alibisticky maskuje neschopnost státu a velmi špatné zákony ohledně adopcí dětí. V ústavech jsou spousty dětí o které je projevován jen účelový a formální zájem ze strany biologických rodičů (např dopis nebo pohlednice za několik měsíců) a tyto děti pak nemohou být dány do adopce. Přitom jsou spousty manžrëlských a přirozeně heterosexuálních párů, které léta marně čekají na adopci. Dát tyto děti homosexuálním párům nic neřeší. Proč je nedát přirozeným heterosexuálním manželským párům, které na to léta čekají? Proč se zájmy homosexuálů mají stavět nad zájmy dětí? Je to politováníhodná tragédie naši společnosti…. A nejen naši.“
Bylo by jednoduché tvrdit, že ideální rodina je neexistující přelud, že právě prožíváme krizi manželství, rodiny, snad i trvalejšího bipolárního partnerství. Velká většina rodin stručně řečeno uspokojivě funguje a to, co ústavy poskytnout nemohou, poskytuje. Jsou dnes rodiny lepší nebo horší než ty, který byly před padesáti lety? Rodiny také předávají představy o tom, jak by se člověk měl v dospělosti zařídit, co by měl chtít, jak by měl žít – reprodukují mnohé principy fungování společnosti. Je nemyslitelné si představit, že by byl některý člověk nepoznamenán tímto předáváním. Lidé dotázaní na model soužití a výchovy dětí pak se statistickým rozdělením popíší to, čemu se naučili, co kolem sebe dlouhá léta viděli a co víc – budou rámce takové praxe považovat za dobré, přirozené a zdravé.
Aktéři stejnopohlavního páru ve zdrcující většině vyrůstali v rodině různopohlavního páru. Ať už je jejich příchylnost ke stejnému pohlaví jakéhokoliv druhu, ať už je podstata tohoto fenoménu jakákoliv, ve velké většině si tito lidé odnášejí běžnou představu, jak v dospělosti žít, jak se zařídit – představu nukleární rodiny. Není proto divu, že o naplnění této představy usilují a není proto divu, že někteří z nich cítí absenci něčeho naplňujícího. Jde tady o začlenění stejnopohlavních párů do struktury společnosti nebo o jejich, alespoň částečné vyčleňování, najmě v situaci, kdy jejich většina (hlavně těch mladších) touží spíše po tom prvním? Já si například mohu myslet, že bych byl „lepším“ rodičem, než někdo, koho znám a kdo je dle mého soudu „nevhodný“. Opravňuje mě však takový názor, odejmout takové osobě rodičovství? Byl bych velmi dotčen, kdybych měl hodnotit, kdo je lepším a kdo horším rodičem i třeba z toho okruhu lidí, které dobře znám (také právě proto). Dotčen a zarmoucen, protože lepší rodiče neumím najít.
V citované reakci se autor zmiňuje o předávání přirozeného mužského a ženského vzoru. Odkaz na „přirozeno“ je něčím velmi podobným odkazu na zdravý rozum. Erazim Kohák se s „přirozenem“ vypořádává konstatováním, že na lidské společnosti není mnoho přirozeného (je-li vůbec něco) a že právě kontinuálně pěstované překračování přirozenosti nás dovedlo až k těmto časům. Takto se jednoduše vyjádřil k mnohem složitějšímu tématu a tím je etika mezilidského soužití (viz např. http://www.kosmas.cz/knihy/123423/svoboda-svedomi-souziti/). Přirozená reakce na postrčení v přeplněné tramvaji by například byla kousnutí dotyčné osoby. Ale ani inzultovaný, leč socializovaný, pes přece nepokouše kohokoliv, kdo se na něj v tramvaji přilepí, byť je ta pravděpodobnost u pejska mnohem vyšší a souvisí právě s větší měrou jeho „přirozenosti“.
Mezilidskou etiku je lépe pěstovat diskurzivně nežli normativně – tázat se ne po přirozenosti, ale po tom, co bude tímto konáním činěno. Rozhodovat se, co je tím, co „má být činěno“ pak můžeme zcela po kantovsku: „Jednej jen podle té zásady, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Podle jaké zásady jednal pisatel výše citované reakce? A mohla by být, alespoň podle něj, obecně platnou?
Správná nebo jen svého druhu?
Názor, že pouze pár muže a ženy (a to je zde mnoho dalších „nutnosti“, které musí pár splňovat – věk, majetek, způsob života – krásný, mladý, bohatý a spořádaný pár) může uspokojivě vychovávat dítě, nepramení ani tak z promyšleného přesvědčení o této skutečnosti, jako spíše ze zvyku, tradice a v mnoha případech je pak podepřen strachem z neznáma. Kolik je však párů lidí, kteří vyhovují obecně přijímanému „reklamnímu“ zpodobnění páru rodičů? Představme si pak, kolik by se rodilo dětí, kdyby jen ti „praví“ se měli stát rodiči. Nemluvě o tom, jak neuvěřitelně jednobarevná by byla z toho vzešlá generace.
Je však možno považovat nukleární rodinu (pár rodičů rozdílných pohlaví + děti), kterážto je tady pouhopouhý okamžik lidské existence (sic!), za jediný institut schopný a určený k opatrování dětí? Byť je této představě odnímána její výsadnost v kruzích odborných, veřejnost ji ve většině stále sdílí. Na nukleární rodině přitom mnoho přirozeného nenajdeme, dominantně jde o produkt moderní společnosti – modernizace, průmyslové revoluce.
Bez toho, aniž bych na tomto místě uváděl desítky příkladů sociologických výzkumů (korektní rešerše by dala hodně práce), stovky psychologických pohledů a řadu dalších názorů, které ve velké většině nevidí žádný podstatný racionální důvod, proč by stejnopohlavní páry nemohly opatrovat děti, vyslovím názor, že stejnopohlavní pár nebude děti opatrovat ani hůře ani lépe, nevychová děti ani lepší, ani horší, vychová snad pouze děti JINÉ. Jiné děti však vyrůstaly v prvobytně pospolné společnosti s výraznou rodovou strukturou, jiné pak vyrůstaly v dobách feudalismu s diametrálně odlišným modelem rodiny, jiné vyrůstali před padesáti lety, v dobách hlubokého komunismu. Která skupina z nich je nejlepší?