Reklama
 
Blog | Michal Macenauer

První, druhá, třetí? Nebo jiná cesta?

V diskusi k minulému článku přišel na řadu i samotný Karl Marx (Pokud by byl snad přece jenom žena, pak tedy Karla Marxová – lépe snad Karla Marx) a kdyby jenom ten, mihl se tam třeba i Milton Friedman. Skloňoval se tam kapitalismus a komunismus.

Je vůbec vhodné, dívat se na fénomény "komunismu" a "kapitalismu" pouze prizmatem dneška? Máme věřit soudům současníků, po uši zavrtaných v dnešní realitě? Není to vše jen otázkou periodizace, souběhu či nesouběhu určitých cyklů? Není na „konečné hodnocení“ ještě brzy? Vsadím se, že za tenhle článek si nevysloužím ani poloviční karmu, co za ten minulý. Naštěstí má tahle karma jen lokální dosah :)

Při čtení některých příspěvků do diskuse jsem si vzpomněl na esej Václava Bělohradského „Charta 77 jako filosofický problém“ (velmi doporučuji) http://www.multiweb.cz/hawkmoon/charta77.htm. Občas přemýšlím o začátcích, středech a koncích společenských systémů a konkrétně třeba o dnešním pojetí euroatlantického demokratismu. Nejen o tom, ale také o důsledcích a hlavně o nutnosti, kterou mnozí s existencí nynějšího stavu, s odkazem na dosažené poznání, spojují (viz např. Francis Fukuyama a jeho Konec dějin http://www.kosmas.cz/knihy/104746/konec-dejin-a-posledni-clovek/).

Lépe, než to napsal Václav Bělohradský, jehož úvahy a závěry ve výše zmiňovaném článku jsou mi velmi sympatické, to nenapíšu. Přidám jen svůj, zřejmě jinak specifický pohled trochu jiným směrem.

Obvykle se vůči světu vědy, racionalizačnímu humbuku a obecně touze po poznání, vymezuji z jiných pozic a za jiným účelem. Inspirací k obratu mi byl odkaz na německo-amerického sociologa Herberta Marcuseho (1898 – 1979), který ve své knize Jednorozměrný člověk http://en.wikipedia.org/wiki/One-Dimensional_Man přináší svůj pohled na tehdejší (již!) kapitalismus:

„Kapitalismus vtáhl druhý rozměr člověka – vztah k posvátnému, který mu umožňoval kritický odstup od všedního dne pouhých prostředků – do všedního dne. Evangelium v kapesním vydání leží na kuchyňské lince vedle mixéru, dostali jsme je s ranními novinami jako přílohu, a ničím jiným než přílohou všedního dne také Evangelium už být nemůže.“

Reklama

Určitě nejde pouze o evangelium, spíše jde o obecnou tendenci k pozitivistickému uchopování a účelovému interpretování čehokoliv, co se dostane do cesty. Různé výchozí podmínky interpretů potom způsobí různé vysvětlení a „vědecké“ ukotvení vytvořených systémů. Můžeme tak vedle sebe vidět například několik různých vysvětlujících aparátů k nakládání s výsledky přírodních věd, přičemž každý z nich se považuje za ten jediný správný. Jak píše Václav Bělohradský:

„Kapitalismus a komunismus jsou pokrevní bratři, i když ten první je o tolik lépe oblečen; ani jeden nenabízí řešení krize průmyslové modernosti.“

To, o co se komunismus pokoušel cestou revoluce a krajně a očividně násilným způsobem (o to rychleji se jeho tendence k samoparalýze uplatnila), to kapitalismus prosazuje zajisté mírnějšími prostředky, s větší mírou zpětnovazebního působení a s větším přihlédnutím k názoru tažených zúčastněných. Výsledkem je ovšem opět selhání, ať už se projevuje v jednom případě dominantně miliony umučených a popravených a stovkami milionů zotročených, ve druhém případě svatým bojem za „jedinou možnou správu světa“ – vyvážení ideje demokracie, použitím napalmu, „humanitárního“ bombardování či neskutečného vykořisťování pracovní síly třetího světa, prázdnotou světa prvního.

To, co Marcuse ve svém díle kritizoval – racionální myšlení a bezmeznou víru v ně, to je dnes myslím (navzdory dílu prostějovského rodáka Husserla) pořád mnohými nekriticky uctíváno a využíváno k legitimizaci a obhajobě stávajícího řádu a kritice jeho alternativ. Rostoucí uchopování a vztahování se ke světu, rostoucí spoutávání pomocí definovaných struktur a pouček, vědeckých objevů a výzkumů, nezajistí ani blaho, ani spásu, tak, jako ji nezajistil třídní boj. 

Je přece nad Slunce jasné, že lidé (v tomto případě muž a žena) jsou k sobě přitahováni skrze pachy a že si na základě vůně vybírají protějšek, jak jsem se dnes dočetl v internetovém periodiku. Dnešní doba je prý totiž ve znamení toho, že láska jako objekt zájmu se přestěhovala z básnických sbírek do vědeckých laboratoří. Nebo snad ne? Pokud byste váhali, „věda“ Vás o tom ujistí, podobně, jako o nemožnosti sociálně spravedlivější společnosti (je to přece v člověku ge-ne-tic-ky zakódováno).

A těm, které věda snad neujistila, které dostatečně nezformovala, kteří se na ni, jako na náboženství sui generis, odmítají spolehnout, možná přijde, že krom jiných potíží vědy, nemohou být výsledky úsilí o pochopení ve svém množství žádným způsobem dokázány – může být jen ukázáno na soulad s již vytvořenými účelovými strukturami.

Marcuse ve své době hovořil o paralýze kritiky společnosti, o nedostatku sebereflexe, o tom, že ROZUM, DOKÁŽE-LI SVÉ VÝMYSLY NĚJAK OBHÁJIT, NEPŘIPOUŠTÍ JINOU ALTERNATIVU.

Elisabeth Noelle-Neumann mluvila o SPIRÁLE MLČENÍ, efektu, který potlačuje některé názory a posiluje jiné – ty, u nichž se očekává kladné přijetí.

P. F. Lazarsfeld zase zmiňoval tendenci BÝT S VÍTĚZI, VÉZT SE VE VAGÓNĚ S KAPELOU „bandwagon effect“. Každý z nich se tím vyjádřil k otázce, kterou jsem si na začátku položil: „Je vůbec vhodné, dívat se na komunismus a kapitalismus pouze prizmatem dneška? Máme věřit soudům současníků, po uši zavrtaných v dnešní realitě?“ 

Za pokus to stojí. Cennou výhodou však jistě bude umění přihlédnout například ke třem výše zmiňovaným fenoménům. Metafory „souboje dvou řádů“, ale i „třetí cesty“, jsou vyčpělé. Kritika euroatlantického kapitalismu sama o sobě neimplikuje obdiv ke komunismu, stejně, jako kritika komunismu nevynucuje výběr mezi kapitalismem a třetí cestou. Myslíme-li to vážně se sebou samými, nezavírejme si tak brzo možné cesty a hlavně, nezavírejme tak často před nepohodlnými věcmi oči.

P.S.: Vůbec nechápu, proč se ten Marx všude zobrazuje jako šedivý stařec. Uznejte, že zamlada byl mnohem zajímavější :)))