V dalším textu je pod termínem homosexuál myšlen jedinec jakéhokoliv genderu 🙂
Zároveň však není zcela smířen či srozuměn se vším tím, co intenzivní přítomnost tzv. „homosexuála“ jako společenského faktu, jako sui generis destruktora klasické genderové struktury, způsobuje. A co všechno je tedy ve hře, že je některým dlužno používat onen oxymóron, obsahující „nic“ a „ale“ (přece jen něco)? Protože jsem se s větou v nadpise setkal v míře značné rovněž na agoře blogrespektu a to jak ze strany čitatelů tak ze strany blogerů, rozhodl jsem se opět „vodkopat“ a něco o tom napsat.
Ti, kteří vědí jaksi více a třeba i profesně, mi doufám odpustí, že si od některých, i slavných, autorů vypůjčím a parafrázuji některé jejich postřehy, myšlenky či přímo koncepty a to tak, jak si na ně vzpomenu, tedy někdy dost nepřesně a často i bez toho, aniž bych citoval.
Prvotním úkolem „muže“ je nebýt ženou
To samé tvrzení ovšem nelze vztáhnout na „člověka“, protože minimálně polovina lidstva tuto povinnost nemá. A co více? Nedá se dost dobře říci, že by ta druhá polovina měla jako prvotní úkol „nebýt mužem“. Vskutku, jistě jste se mnohokrát setkali s imperativem: „Nebuď baba, buď chlap, chlap si stojí za svým, slovo chlapa na to“, nicméně, setkali jste se někdy s podobným imperativem pro ženy, něco jako: „nebuď chlap, buď žena, žena si stojí za svým, slovo ženy na to“? Nepředpokládám, byť by se některé subtilnější imperativy našli. Jistě existují už při narození dané fyzické a fyziologické rozdíly, na základě nichž lidé přiřknou novorozenci jedno z pohlaví (je to vyžadováno státem!). Nicméně tak, jak jsem o tom psal již v minulém článku, nejsou to dominantně přírodní znaky (pohlaví, sex), ale specifická socializace k mužským a ženským rolím, která vede k rodovým (genderovým) rozdílům v chování a prožívání. Naučená komponenta má na vývoj člověka, na jeho genderovou identitu, podstatně větší vliv, než komponenta vrozená.
Na podporu toho raději znovu uvedu klasický experiment, kdy bylo pozorováno pět mladých maminek při interakci s šestiměsíčním miminkem Beth. Všechny měly tendenci se na miminko často usmívat a nabízely mu ke hraní panenku. Říkaly o ní, že je „sladká“ a že „má jemný pláč“. Reakce druhé skupiny matek na děťátko stejného věku, které se jmenovalo Adam, byly naprosto odlišné. Miminku nabízely vláček nebo jiné „chlapecké hračky“. Beth a Adam však byli totéž batole, pouze jinak oblečené a pojmenované 🙂
Nikdo z nás přítomných není autorem genderové struktury, kterou žijeme. Žádný muž si nevybral svou roli symbolického prvního, aktivního, dávajícího, racionálního, silného, pevného, ani žádná žena si nevybrala svou roli druhé, pasivní, přijímající, cituplné, slabé, poddajné … . Každý, kdo byl však při narození označen, o kom bylo na základě signálu pohlaví rozhodnuto do jaké skupiny bude patřit – musel se se svou rolí tak či onak vypořádat. Není proto možné dávat komukoliv vinu za stav věcí, které na nás působí jako něco vnějšího, co nás nutí se určitým způsobem chovat, abychom se stali součástí společnosti a ne vyděděnými renegáty.
Nabízí se otázka, proč se celé generace po staletí snaží spíše nacházet rozdíly mezi pohlavími, které jsou, jak se v poslední době ukazuje, mnohem nižšího řádu, než se ještě před dvaceti lety předpokládalo? Spokojme se pro tuto chvíli s jednoduchou odpovědí, že je to proto, aby se společnost rozmnožovala a zachovávala. Role sexu, jako neuvěřitelně přítomného diskurzu v tomto hrála hlavní roli něčeho, co bylo klíčem a důvodem prokreace zároveň.
Zastánci tradičních hodnot
Být mužem je daleko náročnější než být ženou, čemuž odpovídá například výrazně nižší věk dožití či povaha spektra chorob, na něž muži scházejí. Stojí to úsilí o vymezení se proti ženskosti, o boj i v rámci arény plné dalších mužů – vždyť k muži patří soutěž, vítězství. Vítězové však implikují daleko větší množství poražených. Genderové univerzum tedy nejenže diskriminuje na základě genderu, ale i v rámci genderů samotných. Ti, kdož ze stávajícího stavu mají prospěch vždy jsou pouze nejvýše postavení muži (bílí, heterosexuální, krásní a „inteligentní“).
Do naznačeného kontextu pak dobře zapadá zjištění, že největšími kritiky zintenzivňování přítomnosti tzv. homosexuála jsou právě muži, protože ti, jsou zároveň nejintenzivněji ohroženi vývojem, který lze z vývoje postavení homosexuála ve společnosti odvozovat. Vždyť co by zbylo z mužství, když by již mužství nebylo pro samce požadováno jako norma? Co by i těm diskriminovaným, neprivilegovaným, mužům zbylo z orientačního rámce, který je životem provází? Homosexuál přece dle některých mužů není muž, je to „babisko“. I pro hrozbu tohoto nařčení je dnes tolik homosexuálů stavějících na odiv svou hypermaskulinitu – na ulici jsou to velmi virilní a „mužní“ machos.
Není přitom podstatné, je-li všudypřítomný homosexuál skutečnou hrozbou, podstatná je tendence k vymezování se vůči němu z pozice obhájce tzv. tradičních hodnot, z pozice obhájce stále přítomné, arciť slábnoucí, související genderové struktury. Někteří muži mají zkrátka pocit, že: „… se tímto snaží někteří prosadit onen relativizační pohled, ve kterém je homosexualita brána jako ve všech směrech plnohodnotná alternativa k heterosexuálnímu modelu.“
(Pikantní na celé situaci je ovšem to, že takoví lidé používají normy, které sami nevytvořili a které definují heterosexualitu jako něco hodnotnějšího a priori. Jak může potom jakékoliv porovnání dopadnout? Heteronormativita není pro zachovávání dnešní společnosti ani nutná ani podstatná. Sílící obecné povědomí o této skutečnosti je pak určitým původcem, mnohdy až hysterického, strachu o vlastní pozici.)
Ano, heterosexuální model, to autor reakce vystihl velmi dobře, – nejde tady totiž o nic jiného, než o model. O řád věcí tak, jak je v něm člověk zakotven, jak je mu naučen, jak je mu přizpůsoben. Je náhodou, že se např. vůči registrovanému partnerství vymezovali téměř výhradně muži a že statisticky vzato má několikanásobně vyšší podporu u žen? Je náhodou, že na mé články na blogrespektu reagují s poukazem na přirozenost a normalitu pouze a jen muži? A je náhodou, že se sílící pozicí žen ve společnosti, s postupným naplňováním cílů vytčených ženským hnutím, sílí rovněž pozice podobně znevýhodněných, utlačovaných – homosexuálů? A je v tomto světle náhodou, že jsou to opět a zase muži, kteří se tím vším cítí ohroženi? Zřejmě není, protože všechny tyto tendence ubírají něco lesku z výsadního postavení muže jako obecného hegemona.
Na blogrespektu je mnoho těch, kteří se rozhodně ohroženi cítit nemusí a proto necítí, jejich reakce s tímto stavem výrazně korelují. Jednoduše prostě proto, že nesázejí na blednoucí kartu ryzího mužství (nebo ženství) a nehrají vabank. I já, jako obhájce tématu, necítím ohrožení – pokouším se brát z genderu to, co mi vyhovuje a nehledět přitom na jeho označení.
Genderová barevnost
Dle světoznámého sociologa Ulricha Becka: „… tradiční formy sociability zanikají a vznikají nové standardy individuálních životních situací. Tento proces zachvátil také genderové identity, které se stávají flexibilními stejnou měrou, jakou zanikají instituce, které dosud relativně homogenní identity podporovaly.“
Nárůst rozvodovosti, nárůst množství jednočlenných domácností, „nikdo se již nemůže spoléhat na to, že zůstane jenom „ženou v domácnosti“, nebo jenom „živitelem rodiny“ (Beck). V dnešní době zkrátka není možné vystačit s jednostranně vyhraněným genderem, být nevybaven důležitými schopnostmi, či jen riskovat tuto nevybavenost. Jedinec se musí naučit široké spektrum dovedností, dokladem čehož je množství rodičů samoživitelů, kteří úspěšně zvládají obě role.
Zatímco z hlediska genderové symboliky je volba netradiční genderové role již dávno možná, z hlediska vývoje společnosti, trhu práce a přístupu ke zdrojům, je dnešní člověk do genderové „barevnosti“ dokonce nucen.
Co je tedy ve hře?
V zásadě existence! Existence, pohodlí a stabilita obrazu, který si každý člověk o světě udělal. Komu by se líbilo, kdyby se měl orientovat podle mapy, která je dennodenně přemalovávána tak, že se mění nejen názvy ulic, ale i jejich celková topologie? Člověk společenský potřebuje pro svou orientaci jakousi mapu světa, ve které hledá nejen svou pozici, ale i směr, trajektorii, trasu, kterou volí v rámci pohybu společností. Není se proto čemu divit, že zejména ti starší, dobře uvyklí a přizpůsobení svým starším mapám, tak zatvrzele odmítají ono nekonečné přemalovávání. Na jejich podstatě pak nemusí být pranic zabedněného či záštiplného.
Vyřčení věty „Já proti homosexuálům nic nemám, ale!“ tedy neukazuje na nic jiného, než na používání mapy určitým způsobem namalované – mapy, ve které již není homosexuál (připomeňme, že volba výhradní heterosexuality či homosexuality se požaduje zřejmě až od druhé světové války, předtím například mnozí muži přecházeli do mužských partnerů k ženským) renegátem ani zvrhlíkem, ve které je však pořád někým v podstatě méněcenným, komu by neměl být umožněn rovný přístup ke všem zdrojům (a kdo by měl dle některých za svou „výstřednost“ nejspíše trpět).
Pierru Bourdiemu, Elisabeth Badinterové, Nancy Chodorow, Gerlindě Šmausové a dalším, se omlouvám za své kostrbaté a nepřesné parafrázování a za mnohdy odvážné vývody a zkratky. Mou dominantní snahou bylo napsat blogový článek – tedy přiblížit jistý pohled náhodným kolemjdoucím a nepřesáhnout přitom výměru několika stran.