Reklama
 
Blog | Michal Macenauer

O pluralitě v dobrém i zlém, o žvanění a o sdílení

K napsání tohoto článku mě inspirovaly mé osobní zkušenosti s povídáním, žvaněním a pak příměji článek R. Vida, ve kterém autor pojednává o užvaněných textech bez významu. Říkám si, že tento bude určitě mnohými vnímán jako jeden z nich :)

Ve zmiňovaném článku autor píše, cituji:

„Když jsem v létě vstupoval do zdejší blogosféry, vyslovil jsem (alibisticky) naději, že můj blog nebude jen dalším prostorem, z něhož se bude do virtuálního prostoru šířit informační smog. Věřil jsem, že texty, které budu psát, ponesou (ne-li vždy, pak alespoň povětšinou) nějaké sdělení, jež – zkrátka a dobře – musí být vysloveno."

a zejména:

Reklama

„Grafoman má potřebu psát. Připojí-li se k němu exhibicionista, rozšíří se tato potřeba o intenzivní přání být viděn, čten. To je však stále málo na to, aby vytvořený text nesl nějaké sdělení a stál za to, aby byl vůbec napsán (pomineme-li psychoterapeutické účinky)."

Mám k tomuto přístupu k věci několik výhrad a v některých aspektech zase souhlasím. Předně je myslím vhodné zamyslet se nad specifiky blogu, specifiky psaní pro blog. Blog, tak jak jej vidím já a snad i většina blogujících, je opravdu blokem, poznámkovníkem, záznamníkem. Čeho? Postřehů, pocitů, dojmů, událostí místního a osobního charakteru. Není tedy ani monografií, ani románem, ani fejetonem, ale ani sloupkem. Blog by měl zaujmout, měl by být čtivý, ale ne nadmíru podbízivý. Pokud se obsah nějakého článku odchýlí příliš od této normy, může být už při psaní autorem a pak při čtení čtenáři, vnímán například jako příliš obsáhlý, příliš odborný nebo naopak velmi zkratkovitý. Je toho mnoho, co literární forma „blog" vyžaduje. Nic z toho ale samozřejmě není nutné, tedy pokud je něco od této formy odchylné, není důvod, vnímat to a priory jako špatné nebo nedostatečné – jen a zkrátka jako méně „blogovské". Forma blogu není náhodná, determinuje ji její nositel – internet, časovost, otevřenost, dostupnost, etc.

Když jsem si já sám zakládal na Respektu blog, první, co mě zarazilo byl pocit, že nemůžu začít. Respekt jsem si vybral, protože je v něm řada blogerů, jejichž texty mají něco specifického, poetiku nebo určitý nespecifikovatelný étos. A protože jsem si myslel, že mám mnoho témat o která se mohu s jinými podělit, myslel jsme si, že psát blog nebude problém. Začal jsme několikrát a opět text smazal. Četl jsem jiné blogy a inspiroval se a pak jsem jeden článek napsal a s napětím čekal na reakce.

Mohu rovnou říci, že jsem sice chtěl, aby můj článek měl obsah, aby měl význam, aby čtenáře o něčem zpravil, abych se o svůj názor podělil, ale také mohu napsat, že mě k jeho napsání (a vůbec psaní blogu) přiměla jakási grafomanská touha korunovaná jistým druhem exhibicionismu a troufám si tvrdit, že takto by to mohla napsat většina z nás. Vždyť, proč by to tak nemělo být? Co by mělo být špatného na tomto druhu neškodného exhibicionismu a touze po sdílení myšlenek skrze slova/texty? Já si pak troufám tvrdit také to, že podobné pohnutky byly rovněž u zrodu blogu autora výše zmiňovaného článku a opět na tom neshledávám pranic špatného nebo nedostatečného :))))

Tímto se dostávám oklikou k úryvku z nové knihy V. Bělohradského (několik úvah jsem přečetl s knihou v ruce v suterénu knihkupectví Barvič a Novotný na Masaryčce u nádraží, některé jsou dostupné na webu V. Bělohradského – odkaz mám v nabídce oblíbených webů), který Roman Vido rovněž cituje ve zmiňovaném článku:

„Pocit nevolnosti má ve společnosti pozdní doby mnoho zdrojů. Především, řekl bych, je to závratná proliferace znaků, obrazů, formulí a promluv, jejímž důsledkem je, že prudce ubylo skutečnosti. Mnoho znaků, málo označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho reprezentantů, málo reprezentovaného, mnoho odpovědí, málo otázek."

Bylo by na velmi dlouhou úvahu se k tomuto citátu (v kontextu V. Bělohradského) a ke konotacím, které se v souvislosti s ním nabízejí, vyjádřit. Velmi stručně (blogovsky) napíšu, že to, co autor vnímá jako nevolnost já vidím spíše jako zmatek, rozmazání, rozmělnění, rozředění, čímž vůbec nechci říci, že tato doba nemůže být vnímána jako doba nevolnosti. Je ale nutné, aby minimálně věkově velmi rozdílní lidé vnímaly tutéž dobu stejně? Je to vůbec možné? Jaká historie předcházela tomuto pocitu? U V. Bělohradského je to historie více než 60 let u mě pak méně než 30. Je tedy zřejmé, že nynější čas je pro mé myšlení a rozhodování daleko významnější a že ve srovnání s V. Bělohradským (přinejmenším) nemám tolik času a informací ke srovnávání – budu se této době daleko méně divit. Slovo „nevolnost" je zabarveno emocemi a odkazuje na jistou nespokojenost autora s nynějším stavem a na srovnání s jiným.

Mou hlavou teď létají jména jako Z. Bauman, tuším proč Petr Burke, nevím proč, ale i Ulrich Beck :)))) (asi už vím proč). Mnoho jmen, mnoho promluv, mnoho zdrojů informací, mnoho názorů, mnoho označovatelů a znaků. Vidím však na rozdíl od V. Bělohradského i mnoho otázek, a možná, že množství otázek, které vidím, opět jakýmsi způsobem závisí i na mém věku, stejně jako u V. Bělohradského.

Ano, taky se, někdy i ostře, vymezuji vůči tomuto času, ve kterém se rácháme v tekoucí pluralitě, tekoucí modernitě, informačním smogu, globálních krizích etc. Když se pak ale zamyslím, řeknu si, je to také dobrá doba, protože pohledem zpět spatřuji velikou hrozbu, hrozbu jedné pravdy, hrozbu antagonistických pravd, urputných významů, pro které se válčí, pro které se zabíjí a mučí, brutální nárokování si jedné interpretace a uznání její oprávněnosti, ve jménu čehož je lidem znepříjemňován, znásilňován či ničen život. Pokud se tedy tyto nároky rozpustí v tekoucí pluralitě, pokud se toto stane novým východiskem, doufejme, že se přitom nevynoří něco, co prozatím dobře nevidíme, co bude nezamyšlené, avšak podobně odporné.

Moudrý nehromadí.
Tím, že vše činí pro druhé,
sám stále více získává;
tím, že vše dává druhým,
sám stále více dostává.

(tao)  

Píšu, abych sdílel, sdílím, abych ukojil svůj exhibicionismus, exibuji, abych žil s lidma a dovídal se něco o sobě. Množství článků, blogů, názorů a symbolů mě nechává potud chladným, pokud si v tomto množství dokážu vybrat. Vždyť každý máme toho své oblíbeného blogera, oblíbený internetový (či papírový) deník  a oblíbený okruh, o který se zajímáme. Nečteme vše, ale selektujeme, vytváříme skupiny sui generis.

 P.S.: Pro upřesnění a předejití nedorozumění. Článek Romana Vida nevnímám v žádném případě jako jakýkoliv druh útoku a prohlašuji, že jsem v něm "útok" nenašel ani ve formě náznaku :))) Byl mi inspirací, protože mi připomněl mnohá setkání s kritiky blogování.