Od 17. listopadu 1989 sice neuplynulo 20 let, nejedná se o kulaté výročí a dalo by se říci, že i jiné okolnosti nahrávají spíše komornějšímu způsobu oslavy přechodu České republiky k organizaci výraznějším způsobem akcentující možnosti individuálního lidského naplnění, ideály humanitní T. G. Masaryka či prostě ideály humanity v obecnějším slova smyslu. Pod komornějším způsobem oslav výročí, které je v historii České republiky neoddiskutovatelně jedním z nejvýznamnějších, si je možno představit plejádu menších akcí, shromáždění na pamětních místech, veřejná vystoupení myslitelů, filosofů, politiků, veřejné přednášky a pak také rozsáhlejší zpravodajství v novinách, televizích, v internetových denících. Mnoho z toho se jistě stalo, o mnohém víme a o mnohém bychom se mohli dozvědět. Co je ale pozoruhodné, téma 17. listopadu jako dne boje za svobodu a demokracii nebylo v transparentnější podobě (pokud vynecháme stále ne celoplošně působící ČT24, pak až na ojedinělé pořady České televize) v českých médiích výraznějším způsobem prezentováno. Lépe řečeno, mnohem zásadnější prezentace se dostalo tématům, které s bojem za svobodu a demokracii sice souvisí, nicméně v tom nejnegativnějším slova smyslu.
S trochou nadsázky prohlašuji, že nejvýraznější oslavou 17. listopadu se tak pro mediální svět, a tím i pro svět příběhů a historie, stala největší manifestace neonacistické perverze od roku 1990 – pokus o napadení rómského obyvatelstva v městě Litvínově. Na články, informující o brutalitě neonacistů, informující o počtech zraněných, počtech hořících aut, vyčíslující materiální škody a obsahující postřehy několika bojovníků proti této bestialitě, navazovaly (jak je to se strojovou racionalitou v internetových médiích běžné) „relevantní“ odkazy informující o koncertním turné D. Landy, informující o množství podobných akcí v jiných městech a v jiných časech. Někteří lidé prý neonacistům tleskali a naopak slovně uráželi policisty, kteří byli z moci úřední této zlovůli postaveni a kteří tak riskovali nejen své zdraví, ale i čest a morální a psychickou integritu. Zcela prost jakéhokoliv náznaku patosu děkuji všem lidem, spoluobčanům, těm, kteří 17. listopadu přispěli k oslavě památky zástupů mučených a popravených, kteří svou účastí, a to v zásadě nejen veřejnou, pomohli zachránit důstojnost státního svátku. Kde byl v té době prezident této státnosti? Odpočíval po nabitém programu (sic!). Odpočíval po programu naplněném protesty proti evropské integraci a připravoval se na tažení proti ratifikaci Lisabonské smlouvy (vystoupení před Ústavním soudem). Suše konstatuji, že s takovou měrou cynismu nepočítali jistě ani bývalí čelní představitelé komunistického establishmentu a že touto měrou cynismu ohromil i řady svých nejvřelejších zastánců. Byla to pouze diplomatická neobratnost či pochybení? Je tento akt možno považovat za pouhé nedorozumění?
Připusťme, že to výše napsané není vyvážený a celistvý popis mediálního obrazu uplynuvšího 17. listopadu. Připusťme také, že zejména některá média mají sklony upřednostňovat události dle kritéria schopnosti upoutat. Připusťme rovněž námitku, že akce brutálních násilníků, pocházejících dominantně z řad sociálně deprivovaných, nemůže být použita k relevantní deskripci stavu společnosti. Co ovšem připustit nemůžeme, je ignorace nastoleného trendu, který tyto události podporuje, který tyto události zesiluje, který dává jedinečnou možnost sjednotit prozatím ne zcela organizovaná vlákna neonacistického hnutí.
Nástup neonacistického hnutí v České republice má řadu faktorů. Jedním z nich je fakt nízké úrovně, které tento fenomén dosahoval v posledních několika letech. Česká republika dále s přihlédnutím k fungování systému sociálního zabezpečení byla a aktuálně stále je jednou ze sociálně nejbezpečnějších zemí Evropské unie. Přítomným trendem je ovšem narůstající disproporce mezi finančními příjmy nejen vrstvy nejlépe vydělávajících a vrstev ostatních, ale i propad vrstev nižších vůči středu. Rozvíjející se kapitalistický pořádek ovšem není možno považovat za univerzální příčinu množení se projevů neonacismu. Troufám si uvést rovněž jedno podstatné pochybení na úrovni státní správy, které ovšem ideově koření v záměrném myšlenkovém zmatení doby porevoluční, kdy bylo příliš jednostranně akcentováno pouze distancování se od projevů ultralevicového radikalismu (proti čemuž nevznáším námitku) a z propagandisticko-ideologických důvodů byla zanedbána diskuse nad tématy radikalismu ultrapravicového.
Pomohou v nastalém čase, kdy pozice v boji s ultrapravicovým radikalismem opustil politolog Mareš a bojovník Cakl, testy, které si plánují objednat základní školy a které mají indikovat míru hrozby příklony ke zrůdným neonacistickým manipulacím u nejmladší části obyvatel? Bude ministerstvo vnitra dále přihlížet a reagovat pouze ad hoc, hasit požáry planoucí nejjasnějším plamenem?
Daniel Landa dle svých slov již není oním „neonacistickým debílkem“. Na koncert v rámci svého turné vyrazil s propagačním tričkem Národního divadla Brno a slovy: „Vidíte, mám na sobě tričko Národního divadla Brno. Mám něco národního, co není zakázané.“ Neonacistické hnutí se začíná přizpůsobovat zřízení, začíná využívat jeho slabých míst a začíná se organizovat. Oč nebezpečnější je latentní manipulace a propagace patologických myšlenek, podněcování falešné národní hrdosti a totemismu páně Landy, než hloupá a explicitní propagace, nechť čtenář posoudí. Oč nebezpečnější je organizovaná a koherentně vedená forma hnutí deprivovaných násilníků než jeho forma roztroušená, není myslím, vzhledem k evropské historii první poloviny minulého století, nutno příliš dlouze promýšlet.