Párkrát jsem se zasmál, párkrát začervenal (někdy se cítím snad trapněji než původní strůjce trapna), ale celkově jsem byl spokojen. Součástí pořadu byly ovšem i jakési rozhovory sui generis s dvojicemi „celebrit“. Jednou z otázek (raději už nevím, kdo to na otázku odpovídal), kterou zřejmě vymyslela Ester Kočičková, byla otázka: „Jaký máte názor na feministky?“ Reakce obou aktérů byla téměř shodná. Jeden řekl: „vyhýbám se jim“, druhý něco v podobném smyslu, přičemž vyjádřil svůj odpor úšklebkem.
Tahle reakce mě sice nepřekvapila, ale i přesto mě trochu zklamala. I když už nějaký pátek vím, že herci jsou herci a že vůbec nejhorší, co může jeden ne úplně šílený člověk učinit, je zeptat se nějakého herce na jeho názor – stejně mě tahle zkratka zamrzela a poněkud rozezlila.
„Feministka“ je zkrátka a dobře (téměř denně se o tom přesvědčuji) jistým druhem označení bytosti ryze šílené, nevlídné, třeskutě fundametalistické, nekonsenzuální, kazící či přímo ohrožující dobré vztahy mezi „muži“ a „ženami“, bytosti možná už ne zavrženíhodné, nicméně o to více obávané.
Napadlo mě zahrát si roli feministky (ostatně, není ani nutno hrát – ta role je mi vlastní) a pokusit se na reakci těch dvou herců nějak zareagovat. Pokusil bych se zřejmě o jakousi sociologicko-psychologickou analýzu, k čemuž bych ve své pýše použil pojmy jako sociální reprodukce, strach z neznáma, doing gender etc., etc. a pak také nějaké pomůcky z dílny páně Freuda a jeho následovníků. Během chvilky jsem si to ale rozmyslel. Došlo mi totiž, že bych na jedné straně zbytečně pomáhal „vítězům“ a na straně druhé zbytečně dloubal do „poražených“.
Nebyla třeba právě tahle maškaráda s herci, herečkami, zpěváky a zpěvačkami, režiséry a kdo ví kým dalším od zábavy a šoubyznysu jedním z mnoha pohřbů tradiční, intenzivně genderované společenské reality? Myslím, že se dnes snad každému alespoň trochu všímavému pozorovateli do mysli neodbytně vkrádá zjištění, že mnozí praví mužové a mnohé pravé ženy začínají v téhle rozpuštěné genderové realitě poněkud nezamyšleně a chaoticky plavat. Přitom se nemohou spolehnout na množství dříve jednoznačných a jasných symbolů.
Přišel čas (do naší země sice o něco později) vyrovnávání se se stavem, který „starému dobrému“ rozdělení na mužské a ženské nepřeje – nemá pro ně místo ani zdůvodnění. Není tedy produktem skupiny fanatiků ani sociálních inženýrů, jak mnozí spílají. Je to doba, která přináší krizi manželství, enormní nárůst rozvodovosti, nárůst počtu tzv. svobodných matek, možnost otcovské mateřské dovolené, zrušení základní vojenské služby. Doba ve které není tabu (a je naopak „in“) péče muže o své tělo (včetně detailní úpravy intimních partií). Objevují se metrosexuálové, spousta mužské kosmetiky, ale také třeba ženský fotbal nebo tvrdá byznysmenka. Doba, přinášející řadu po sobě jdoucích veřejných commingoutů stejnopohlavně orientovaných, zákon o registrovaném partnerství, antidiskriminační zákon etc.
Jsa si vědom velké míry zjednodušení, mohl bych napsat, že nenávist vůči této změně a boj s ní byly vystřídány mírnějšími variantami: obavami a útěkem.
Jeden můj kamarád na mou otázku: „Prosím tě, řekni mi o jakékoliv tendenci nebo změně, kterou pozoruješ kolem sebe v souvislosti s postavení žen a mužů ve společnosti.“ odpověděl:
„Co já vnímám je to, že ženy dnes odmítají submisivní roli, staví se na roveň mužům po všech stránkách (mzda, druh práce, rodičovská dovolena na půl apod.), ale zároveň si chtějí ponechat i to pozitivní z minulosti, tzn. veškerou péči, starost, dárky, pozornost, peníze, komfort, což mi přijde velmi nekonzistentní a nespravedlivé.“
Není to ani ojedinělý, ani neoprávněný nebo přehnaný názor. Je z něj cítit nejistota a obavy. Já sám si myslím, že jsou ty obavy často zbytečné, že nepřijdou horší časy, ale jen jiné, na které někteří nebudou ihned připraveni.
Namnoze proklamovaný distanc od všeho feministického, touha se k tomu nepřibližovat či se toho vystříhat (viz reakci herců výše), je vyjádřením podobného stavu úzkosti, který je tak často vyjadřován například také odstupem od jakéhokoliv (byť jen) náznaku stejnopohlavní intimity pomocí hrubosti, zesměšnění či přímo homofobie – postoje do určité míry vlastního některým „pravým“, dnes však již tonoucím, mužům.
(tady bych tě chtěl, čtenáři, upozornit na úžasnou internetovou diskusi :)) k pojmu homofobie http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/homofobie, arciť poněkud nevhodně vymezenému)
Genderově podivným, subverzivním, zvláštním či jinak nebezpečným, ale i genderově tradičním, zkrátka nám všem, přeji krásné chvíle v tomhle čase – ani dobrém, ani špatném, jiném a přesto čím dál tím víc stejném.