Při čtení některých příspěvků do diskuse jsem si vzpomněl na esej Václava Bělohradského „Charta 77 jako filosofický problém“ (velmi doporučuji) http://www.multiweb.cz/hawkmoon/charta77.htm. Občas přemýšlím o začátcích, středech a koncích společenských systémů a konkrétně třeba o dnešním pojetí euroatlantického demokratismu. Nejen o tom, ale také o důsledcích a hlavně o nutnosti, kterou mnozí s existencí nynějšího stavu, s odkazem na dosažené poznání, spojují (viz např. Francis Fukuyama a jeho Konec dějin http://www.kosmas.cz/knihy/104746/konec-dejin-a-posledni-clovek/).
Lépe, než to napsal Václav Bělohradský, jehož úvahy a závěry ve výše zmiňovaném článku jsou mi velmi sympatické, to nenapíšu. Přidám jen svůj, zřejmě jinak specifický pohled trochu jiným směrem.
Obvykle se vůči světu vědy, racionalizačnímu humbuku a obecně touze po poznání, vymezuji z jiných pozic a za jiným účelem. Inspirací k obratu mi byl odkaz na německo-amerického sociologa Herberta Marcuseho (1898 – 1979), který ve své knize Jednorozměrný člověk http://en.wikipedia.org/wiki/One-Dimensional_Man přináší svůj pohled na tehdejší (již!) kapitalismus:
„Kapitalismus vtáhl druhý rozměr člověka – vztah k posvátnému, který mu umožňoval kritický odstup od všedního dne pouhých prostředků – do všedního dne. Evangelium v kapesním vydání leží na kuchyňské lince vedle mixéru, dostali jsme je s ranními novinami jako přílohu, a ničím jiným než přílohou všedního dne také Evangelium už být nemůže.“
Určitě nejde pouze o evangelium, spíše jde o obecnou tendenci k pozitivistickému uchopování a účelovému interpretování čehokoliv, co se dostane do cesty. Různé výchozí podmínky interpretů potom způsobí různé vysvětlení a „vědecké“ ukotvení vytvořených systémů. Můžeme tak vedle sebe vidět například několik různých vysvětlujících aparátů k nakládání s výsledky přírodních věd, přičemž každý z nich se považuje za ten jediný správný. Jak píše Václav Bělohradský:
„Kapitalismus a komunismus jsou pokrevní bratři, i když ten první je o tolik lépe oblečen; ani jeden nenabízí řešení krize průmyslové modernosti.“
To, o co se komunismus pokoušel cestou revoluce a krajně a očividně násilným způsobem (o to rychleji se jeho tendence k samoparalýze uplatnila), to kapitalismus prosazuje zajisté mírnějšími prostředky, s větší mírou zpětnovazebního působení a s větším přihlédnutím k názoru tažených zúčastněných. Výsledkem je ovšem opět selhání, ať už se projevuje v jednom případě dominantně miliony umučených a popravených a stovkami milionů zotročených, ve druhém případě svatým bojem za „jedinou možnou správu světa“ – vyvážení ideje demokracie, použitím napalmu, „humanitárního“ bombardování či neskutečného vykořisťování pracovní síly třetího světa, prázdnotou světa prvního.
To, co Marcuse ve svém díle kritizoval – racionální myšlení a bezmeznou víru v ně, to je dnes myslím (navzdory dílu prostějovského rodáka Husserla) pořád mnohými nekriticky uctíváno a využíváno k legitimizaci a obhajobě stávajícího řádu a kritice jeho alternativ. Rostoucí uchopování a vztahování se ke světu, rostoucí spoutávání pomocí definovaných struktur a pouček, vědeckých objevů a výzkumů, nezajistí ani blaho, ani spásu, tak, jako ji nezajistil třídní boj.
Je přece nad Slunce jasné, že lidé (v tomto případě muž a žena) jsou k sobě přitahováni skrze pachy a že si na základě vůně vybírají protějšek, jak jsem se dnes dočetl v internetovém periodiku. Dnešní doba je prý totiž ve znamení toho, že láska jako objekt zájmu se přestěhovala z básnických sbírek do vědeckých laboratoří. Nebo snad ne? Pokud byste váhali, „věda“ Vás o tom ujistí, podobně, jako o nemožnosti sociálně spravedlivější společnosti (je to přece v člověku ge-ne-tic-ky zakódováno).
A těm, které věda snad neujistila, které dostatečně nezformovala, kteří se na ni, jako na náboženství sui generis, odmítají spolehnout, možná přijde, že krom jiných potíží vědy, nemohou být výsledky úsilí o pochopení ve svém množství žádným způsobem dokázány – může být jen ukázáno na soulad s již vytvořenými účelovými strukturami.
Marcuse ve své době hovořil o paralýze kritiky společnosti, o nedostatku sebereflexe, o tom, že ROZUM, DOKÁŽE-LI SVÉ VÝMYSLY NĚJAK OBHÁJIT, NEPŘIPOUŠTÍ JINOU ALTERNATIVU.
Elisabeth Noelle-Neumann mluvila o SPIRÁLE MLČENÍ, efektu, který potlačuje některé názory a posiluje jiné – ty, u nichž se očekává kladné přijetí.
P. F. Lazarsfeld zase zmiňoval tendenci BÝT S VÍTĚZI, VÉZT SE VE VAGÓNĚ S KAPELOU „bandwagon effect“. Každý z nich se tím vyjádřil k otázce, kterou jsem si na začátku položil: „Je vůbec vhodné, dívat se na komunismus a kapitalismus pouze prizmatem dneška? Máme věřit soudům současníků, po uši zavrtaných v dnešní realitě?“
Za pokus to stojí. Cennou výhodou však jistě bude umění přihlédnout například ke třem výše zmiňovaným fenoménům. Metafory „souboje dvou řádů“, ale i „třetí cesty“, jsou vyčpělé. Kritika euroatlantického kapitalismu sama o sobě neimplikuje obdiv ke komunismu, stejně, jako kritika komunismu nevynucuje výběr mezi kapitalismem a třetí cestou. Myslíme-li to vážně se sebou samými, nezavírejme si tak brzo možné cesty a hlavně, nezavírejme tak často před nepohodlnými věcmi oči.
P.S.: Vůbec nechápu, proč se ten Marx všude zobrazuje jako šedivý stařec. Uznejte, že zamlada byl mnohem zajímavější :)))